Počet zobrazení stránky

úterý 27. června 2017

Divadlo

Minulý pátek jsem přijela z dovolené a hned v sobotu jsme s kamarádkou vyrazily do matičky Prahy za kulturou. Přiznám se, že budovu Nové scény Národního divadla nemám vůbec ráda, nelíbí se mi budova zvenku ani zevnitř a myslím si, že nikdy neměla být postavená na takovém místě, jako je Národní třída a sousedství Národního divadla...
Zvenku je to taková neskutečně tmavá,  špinavá,  nevzhledná a fádní stavba, která ve společnosti ostatních domů Národní třídy (jako je třeba nádherný secesní Topičův dům naproti) 


vypadá jako černý, spálený pečený brambor, poďobaný od neštovic,  vedle nadýchaných lákavých šlehačkových a ovocných dortů. Byla jsem v Nové scéně kdysi dávno a pamatovala jsem si, že se mi ani vnitřek budovy vůbec nelíbil. V sobotu jsem si to potvrdila - i interiér divadla působí zaprášeně, unaveně, temně a fádně, jako nějaký venkovský dům kultury nebo sportovní hala z dob socialistických (však je také z roku 1983) - hnědé obklady zejména stropu, tmavě zelený mramor  a spousta prapodivných skleněných děl nepůsobí vůbec optimisticky, natož vznešeně divadelně:





Také sedačky uvnitř už vypadají značně omšele a jsou plné záplat, ale to je poslední věc, kterou kritizují. Nová scéna Národního divadla má velice pohodlná křesla a výborný sklon hlediště, takže je ze všech míst na jeviště krásně vidět.  
Hrál se Kouzelný cirkus - inscenace Laterny magiky, která se hraje už 40 let a měla téměř 6 400 repríz doma i v 17 zemích světa. 
Na jejím vzniku se podílely osobnosti tak zvučných jmen, jako byl režisér Evald Schorm, bývalý šéf Laterny magiky a divadelní architekt Josef Svoboda, ale také Jan Švankmajer, Jiří Srnec, Jiří Hrabal, Josef Koníček a řada dalších. V stručnosti - jde o osudy dvou klaunů, Smutného a Veselého, 
kteří putují za obrazem krásné Venuše a narážejí při své pouti na překážky a záludnosti od Svůdce. Na celém jevišti je veliké bílé plátno, zavěšené do půlkruhu a na ně se promítají moc hezké filmové záběry dokreslující děj, který předvádějí uprostřed toho půlkruhu skuteční herci - tanečníci. Děj na filmovém plátně se s dějem hraným na jevišti tak dokonale prolínají, že vytvářejí jednotnou atmosféru. Divadlo bylo vyprodané, bylo zde hodně cizinců i s dětmi - Laterna magika má dodnes ve světě dobré jméno a toto představení Kouzelného cirkusu to dokládá, je výborné. Trochu mi to připomnělo takovou tu zvláštní poetiku, jakou miluji na filmech režiséra Jiřího Menzela. Rozhodně představení stojí za shlédnutí, je krásné a snad jsem tímto hodnocením trochu napravila kritiku, kterou jsem v úvodu adresovala samotné budově. 

Hodně pohody 

čtvrtek 22. června 2017

Prachatice

Poslední zastávkou na mém toulání po Šumavě byly Prachatice. Město bylo založeno na přelomu 13. a 14. století (původní osadě daroval roku 1323 Jan Lucemburský městská práva) na jedné z nejvýznamnějších středověkých obchodních  cest a v té době také obehnáno systémem dvojích hradeb. Cesta  přes šumavský prales spojovala Čechy s Bavorskem a soumaři po ní vozili především sůl z biskupského Passova do Prachatic. Nikdy předtím jsem v Prachaticích nebyla a musím přiznat, že mne velice překvapily svou krásou. Už ten první pohled při příjezdu sliboval něco jedinečného - kostel za hradbami s tak vysokou střechou, že převyšuje i jednu z věží, mě ohromil ...
Součástí středověkého městského opevnění z první poloviny 14.století se přibližně v roce 1527 stala široká Dolní brána, zvaná také Písecká. Před bránou vznikla masivní  hradební věž s atikovým cimbuřím a věžičkami na rozích, tzv. barbakan, sloužící k lepší obraně brány. V roce 1569 byla věž doplněna o venkovní výzdobu, ze které se dodnes dochovaly heraldické pětilisté růže v nikách atiky (nika je výklenek ve zdi a atika je zdobení nízká zeď nad hlavní římsou daného objektu), pod nimi obraz rožmberského jezdce, nad kterým se vznáší genius s nápisem "Laudamus veteres sed nostris utimur annis" ("Staré chválíme, ale své době žijeme") a další latinský nápis nad průchodem, v překladu: "Pověst odmění veliké námahy. Po smrti poroste sláva Rožmberků. Tato ozdoba potrvá na věky".  Ty kamenné dělové koule, které jsou vidět na bráně, jsou údajně z doby dobývání města husity v čele s Janem Žižkou v roce 1420 - byly na místo zazděny dodatečně...


 Touto Dolní bránou se přes Malé náměstí dojde na klasické středověké čtvercové Velké náměstí a už se musíte jen rozhlížet a obdivovat - nejprve krásnou renesanční Starou radnici z let 1570 - 1571, jejíž hladké plochy jsou vyzdobeny nástěnnými malbami provedenými technikou chiaroscura (tmavá vrstva na světlém podkladu v odstínů hnědých okrů a běloby vytvářejí iluzi plastických výjevů - tak zvaný šerosvit). Jde údajně o jedinou výzdobu tohoto druhu na světě. Pod střešní římsou znázorňují malby osm lidských ctností (trpělivost, opatrnost, lásku, spravedlnost, víru, naději, statečnost, střídmost) a mezi prostředními okny dva medvědi drží velký rožmberský znak. Pod ostatními okny jsou výjevy ze soudnictví (z biblických námětů tu je třeba Šalamounův soud) a pod okny v prvním poschodí tabule s latinskými nápisy:
V překrásném Sitrově domě (zvaném také domem Ždárských podle starosty Johanna Zdiarskeho, který zde v letech 1865 - 1907 žil), je dnes městské muzeum. Původně na tomto místě stál gotický dům, který byl do renesanční podoby přestavěn vlašským stavitelem Josefem Fargitem a vyzdoben prachatickým malířem Šebestianem Hájkem. Oběma byla inspirací Stará radnice. Pod lunetovou (polokruh nad vodorovnou základnou) římsou nad okny patra jsou podobizny deseti českých králů (Václava IV., Zikmunda, Albrechta, Ladislava, Jiřího z Poděbrad, Vladislava Ii., Ludvíka, Ferdinanda I., Maxmiliána a Rudolfa II.), dále  alegorie  ctností - spravedlnost, trpělivost, opatrnost, statečnost a ve třech kartuších (ozdobné orámování) pod okny znaky království, císařství a města Prachatice. V atice jsou sluneční hodiny. Dnes tu sídlí muzeum:

K nejcennějším domům městské památkové rezervace patří Rumpálům dům, který byl v majetku významného zámožného rodu Rumpálů v 16. a 17. století. Jednořadový jednopatrový dům je součástí rozsáhlého domovního bloku vestavěného po polovině 15. století, kterým byla zásadně zmenšena původní velikost náměstí. Právě domy v tomto komplexu budov patří pravděpodobně k nejstarším dochovaným zděným budovám Prachatic. Dům byl potom majetkem města, které tu zřídilo městský pivovar a sladovnu. Nádherná sgrafita tohoto domu jsou provedena náročnější technikou cihlově červeno-hnědého kolorovaného sgrafita s prosvítající spodní šedomodře probarvenou omítkou a rytými linkami, vytaženými červenou barvou. Mezi okny je vyobrazeno pět lancknechtů (vojáků): pištec, bubeník s vojákem s mečem, praporečník s maršálskou holí, voják s kopím a lví hlavou a ještě za rohem budovy je opět voják a pak šašek s korbelem.  Tam je také vyobrazen spící vojevůdce v polním stanu. Jen mimochodem - mají tu dobré pivo a také dobře vaří. 


pištec
praporečník s maršálskou holí
bubeník s vojákem s mečem
voják s kopím a lví hlavou



Velmi cenný Heydův dům má gotické jádro, byl renesančně přestavěný po roce 1540 a pak i v klasicismu. Dům má  původní atiku s cimbuřím s portréty různých osob, doplněnými rostlinnými motivy a pod atikou je pás sgrafit představujících nahé postavy. Bohatou výzdobu fasády tvoří sgrafita jak psaníčková, tak i figurální a ornamentální a nad obrazem muže s chlapcem je tabulka se jménem HEYDL.  Ve středověku dům sloužil jako škola, kam údajně chodil i Mistr Jan Hus. Podobnému účelu soužila tzv. Městská škola nebo také Rektorský dům z konce 14. století - jako škola i obydlí rektora. Tento historicky velmi významný dům byl v roce 1557 rozsáhle renesančně přestavěný a opět je zdobený psaníčkovým sgrafitem s latinským textem: 

Původně gotický dvoupatrový dům zvaný Knížecí nebo Schwarzenberský byl v letech 1570 - 1580 renesančně přestavěný a vyzdobený sgrafity s biblickými, loveckými, vojenskými, mravoučnými a alegorickými výjevy se staroněmeckými nápisy.  Malby na tomto domě byly objeveny až v roce 1889. Zajímavý je obrázek třeba slona, který se objevil v Praze na dvoře císaře Rudolfa II:
U Knížecího domu je tzv. Národní dům - rovněž renesanční dům.  Jeho prvním doloženým vlastníkem byl P. Maršák z Husince, který dům prodal v roce 1583 prachatickému měšťanu , obchodníku se solí , Zikmundu Turnovskému z Turnštejna. V roce 1900 získala dům  a přestavěla pro své účely Tělovýchovná jednota Sokol. Dům byl zvýšen o jedno patro a v roce 1903 byl vyzdoben plastickou štukovou výzdobou (bosážemi - to jsou plasticky zdůrazněné čelními plochy kvádrů, šambránami - dekorativní rámování oken a dveří...)  a sgrafity s národními motivy podle návrhu spolupracovníka Mikoláše Alše - Ladislava Nováka. Částečně kolorovaná sgrafita tvořená figurálním motivem Nadšení a Síly, obrazem orla, ornamentálními motivy a nápisem "Národní dům" byly, bohužel,  už za první republiky barbarsky odstraněny a otlučeny. Naštěstí osvícené město Prachatice původní sgrafitovou výzdobu a plastické členění v roce 1212 obnovilo, za což radním skládám virtuální poklonu:
Naproti kostelu, o kterém ještě bude "řeč", je dvoupatrový renesanční dům čp. 34, který po velikém požáru města po roce 1832  přišel o řadu renesančních prvků včetně štítu (tento požár poničil 137 městských domů). Dům dnes nese prvky barokní i klasicistní, v prvním patře mezi dvěma šestitabulkovými klasicistními okny je barokní obraz v štukovém rámu s listovými motivy. Znázorňuje korunovaci Panny Marie (Madony) s uctívajícími andílky, po straně obrazu i pod ním je letopočet 1649. Hrany domu opět zdobí bosáže:
Uvědomuji si, že bych mohla psát o jednotlivých domech ještě hodně dlouho - fotografií jsem udělala hrozně moc a poznatků včetně těch kvalitních propagačních mám stejně tolik; mé nadšení městem Prachatice je asi patrné a nesmím to zase tak moc přehánět, protože ještě musím napsat pár slov o kostelu Sv. Jakuba Většího. A tak už beze slov několik fotografií některých těch krásných pardubických domů včetně zvědavého nakouknutí do otevřených vrat:

 












 

A nakonec jedna z nejstarších a nejen výškou dominantních staveb Prachatic - kostel sv. Jakuba Většího, patrona kupců, obchodníků, poutníků, nosičů nákladů a sirotků - souvisí to s obchodní Zlatou stezkou. Je trojlodní, se sakristiemi po obou stranách a navíc kaplí sv. Jana Nepomuka Neumanna. Nejstarší doklad o existenci kostela je z roku 1359. Samotná stavba kostela byla přerušovaná různými událostmi, jako bylo dobytí města husity v roce 1420 nebo několik požárů. Koncem 15. století bylo dokončeno trojlodí zaklenuté síťovou klenbou (v hlavní lodi se složitě hvězdicovitě komponovanými žebry) a v letech 1505 - 1513 a definitivně roku 1516 dostal kostel svou výslednou podobu po požáru, který v roce 1507 kostel i město velmi poškodil a roztavil i původní zvony. Kostel má dvě věže - severní, nižší je nahoře osazena dvěma zvony, největší zvon kostela je renesanční sv. Jakub z roku 1521 a malý zvon je z roku 1943. Jižní, vyšší věž (53 metrů a 6 pater) je osazena renesančním zvonem Salve rovněž z roku 1521. Další zvon je umístěn v malé věžičce na východním vrcholu střechy hlavní lodi kostela je zavěšen malý zvon - umíráček.  Unikátní je vysoká prejzová střecha , jejíž krov je v podstatě jedno nádherné dřevěné krajkoví; vyniká lehkostí konstrukce a důmyslností vazby bez jediného kovového prvku. Dřevo na krov se podle odborného zjištění kácelo v letech 1474 - 1475. Ve věži také vystavený původní hodinový stroj: 




cesta na věž


A pohledem z okna věže na červené prachatické střechy se loučím s městem. Je krásné, je milé - stejně jako lidé, se kterými jsme se tam setkali. Jedna mladá paní na otázku, zda si uvědomuje, v jaké nádheře žije, bydlí, se udiveně zarazila. Ale na druhou stranu už při vstupu do města, když jsem obdivovala Dolní bránu a bavila se o tom, že to v té zdi budou dělové koule, vyšel z blízkého obchodu pán a hned o bráně začal povídat. Jisté je, že se určitě do Prachatic ještě někdy podívám - jsou přátelské a jejich nádhera není tak zastíněná obrovským množstvím zahraničních turistů, tak jako je blízký Český Krumlov.

Hodně pohody a malá omluva za rozsáhlost, ale architektura je moje láska...